Hokej skončil. Fotbal začíná. A tenis?
Mistrovství světa v hokeji je za námi. Turnaj, který každoročně dokáže na několik týdnů spojit celou republiku, zaplnit hospody, ovládnout titulní stránky médií a stát se hlavním tématem sportovních debat. Letos jsme si ale medailovou radost neužili a česká reprezentace skončila dříve, než většina fanoušků očekávala.
Sportovní kalendář se však nezastavuje. Přicházejí další velké události a pozornost fanoušků se přesouvá jinam. Naši fotbalisté právě odletěli na MS za velkou louži .Právě v takové chvíli stojí za zamyšlení jedna zajímavá otázka.
Proč žije Česko hokejem, když jeho největší sportovní úspěchy přicházejí z tenisových kurtů?
Když se podíváme na posledních dvacet let, jen málokterý český sport se může pochlubit takovými výsledky jako tenis. Vítězové grandslamů, světové jedničky, olympijské medaile, triumfy v Davis Cupu i Billie Jean King Cupu. Česká republika patří dlouhodobě mezi nejúspěšnější tenisové země světa a v přepočtu na počet obyvatel dokonce k absolutní špičce.
Přesto tenis nikdy nevyvolává takové emoce jako hokej nebo fotbal.
Důvodů je několik.
Hokej i fotbal jsou především kolektivní sporty. Fanoušci se snadno ztotožní s týmem, městem nebo reprezentací. Sdílené vítězství i zklamání vytvářejí silné příběhy, které dokážou oslovit miliony lidí najednou. Tenis je jiný. Úspěch bývá většinou spojený s jednotlivcem a jeho příběhem.
Svoji roli hraje také dostupnost. Fotbal si děti zahrají prakticky kdekoliv. Hokej má v českém prostředí mimořádně silnou tradici. Tenis byl naopak dlouhá léta vnímán jako sport za plotem klubu. Ať už to byla pravda nebo ne, tento pohled mezi částí veřejnosti stále přetrvává.
Přesto si myslím, že největší rozdíl je někde jinde.
Dlouhé roky se v českém tenise mluví hlavně o výchově talentů. Jak najít dalšího grandslamového vítěze, další světovou jedničku nebo reprezentanta. To je samozřejmě správně. Vedle toho ale existuje ještě jeden úkol, možná stejně důležitý.
Musíme vychovávat fanoušky.
Každé dítě, které si vezme do ruky tenisovou raketu, se nemusí stát profesionálním hráčem. Ale může se stát celoživotním fanouškem tenisu. Může jednou sledovat Wimbledon, fandit českým reprezentantům, přivést ke sportu své vlastní děti nebo podporovat svůj klub. Právě z těchto dětí vzniká komunita, na které stojí budoucnost každého sportu.
Hokej ani fotbal nestojí pouze na profesionálních hráčích. Stojí na milionech lidí, kteří k nim mají vztah. Hráli je jako děti, sledují je v televizi, chodí na stadiony a předávají je další generaci. Tenis potřebuje udělat totéž.
Pokud chceme, aby český tenis za deset nebo dvacet let zůstal světovou velmocí, nestačí vychovávat jen špičkové hráče. Musíme vychovávat také budoucí fanoušky, rodiče, trenéry, dobrovolníky a podporovatele. Lidi, kteří budou tenis považovat za svůj sport.
Právě proto získávají na významu projekty, které přivádějí tenis přímo mezi děti. Do škol, na sportoviště, do běžného života. Jejich cílem není pouze hledat budoucí šampiony. Jejich cílem je budovat vztah k tenisu.
Dítě, které si dnes tenis vyzkouší ve škole, nemusí za deset let vyhrávat Wimbledon. Ale může být za dvacet let člověkem, který bude sedět v hledišti, sledovat české hráče, podporovat svůj klub a přivede ke kurtům vlastní děti. A právě tak vzniká silná sportovní komunita.
Český tenis má obrovskou výhodu. Nemusí si úspěchy vymýšlet. Má je. Má historii, výsledky, respekt ve světě, špičkové trenéry i generace hráčů, kteří dokázali porážet ty nejlepší.
Možná tedy není správnou otázkou, proč tenis není v České republice stejně populární jako hokej.
Možná bychom se měli ptát, co udělat pro to, aby o jeho úspěších vědělo stejně lidí jako o hokejových. Protože sport, který dlouhodobě patří mezi nejúspěšnější české vývozní artikly, si takovou pozornost bezpochyby zaslouží.
A možná právě v tom leží největší výzva českého tenisu pro příští roky. Nevychovat jen další šampiony. Ale vychovat generaci lidí, kteří budou tenis milovat. Protože bez fanoušků nebude žádný sport nikdy skutečně velký.
