FEJETON PRO NÁS

Přišly jsme ze školy, tašku hodily do kouta a jen jsme si hrály. Ta věta dnes zní skoro jako provokace. Jako něco lehkovážného, nezodpovědného, možná i trochu nebezpečného. Ale tehdy to byl rituál. Každodenní obřad svobody, který začínal boucháním dveří a končil až s první hvězdou na obloze.

Školní taška letěla obloukem přes předsíň a dopadla s tupým zaduněním do rohu. Sešity se ani nestihly nadechnout a už bylo jasné, že dnes se žádné úkoly řešit nebudou. Ne proto, že bychom byly flákačky. Ale protože venku čekal svět. Skutečný, hmatatelný, trochu špinavý a naprosto náš.

Hrály jsme si na učitelky, na zpěvačky, na prodavačky i na slavné sportovkyně. Stačil kus křídy a betonový plácek byl rázem tenisový kurt, stadion i olympiáda v jednom. V hlavě jsme vyhrávaly finále Wimbledonu a publikum tleskalo tak hlasitě, až to slyšely i sousedky z druhého patra. Nikdo nám neříkal, že je to jen hra. Pro nás to byla generální zkouška na život.

Dnes děti přicházejí domů jinak. Tašku odloží opatrněji. Možná ani ne do kouta, ale rovnou ke stolu, kde už čeká rozvrh kroužků, doučování a organizovaného štěstí. Mají víc možností, víc aplikací, víc kurzů. Jen méně času na to „jen tak“. Na to bezcílné poflakování, které bylo ve skutečnosti největší školou kreativity.

My jsme si hrály bez dozoru. Stavěly bunkry z dek a svět byl za nimi bezpečný. Vymýšlely příběhy na pokračování, které měly víc dílů než nekonečné seriály. Hádaly se, smiřovaly, učily se vyjednávat o pravidlech hry. Nevěděly jsme, že právě trénujeme sociální dovednosti. Prostě jsme chtěly být spolu.

A možná právě to „jen jsme si hrály“ je dnes luxus. Luxus času, kdy hodiny neměří produktivitu, ale smích. Luxus nudy, z níž se rodí ty nejlepší nápady. Luxus špinavých kolen, které jsou důkazem, že den měl smysl.

Když dnes někdo řekne, že děti by měly víc „pracovat na sobě“, napadne mě, že jsme na sobě pracovaly víc, než jsme tušily. Učily jsme se odvaze, když jsme lezly na nejvyšší větev. Učily jsme se vytrvalosti, když nám hra nešla podle plánu. Učily jsme se fantazii, která nás drží dodnes.

Přišly jsme ze školy, tašku hodily do kouta a jen jsme si hrály. A možná právě proto si dnes dokážeme poradit i s věcmi, které žádný učební plán nepředvídal. Protože někde hluboko v nás pořád žije to dítě, které věří, že z chodníku se může stát kurt, z klacku    kouzelná hůlka a z obyčejného odpoledne malý zázrak.

                                                                                        by : Petra Linhartová